Snad pro každého, kdo si zažil atak paniky na vlastní kůži to byl děsivý zážitek, který by nejraději vymazal ze své paměti a úplně nejvíc se přeje, aby se již nikdy neopakoval. Hodně z nás ovládne pocit, že nás “napadlo” něco zvenčí. Že nám to snad způsobil vnější svět nebo, že je s námi něco hodně špatně. V tom pocitu se dokážeme často dlouho utápět. Vyčítat si, že nedokážeme žít “normálně” jako ti ostatní lidé kolem nás nebo jako naše vlastní verze z předešlého života.

Co ale většinou nevíme je, že s diagnózou úzkostní porucha dnes žije miliony lidí a že jsou všude kolem nás. Také si neuvědomujeme, že to, co považujeme za normální vlastně nemá žádnou uchopitelnou definici. Každý člověk má svůj život a své problémy, o kterých velice často nemáme ani tušení, pokud to není osoba nám velice blízká. Častokrát se o tom, co zažil náš známý či kolega dozvíme až ve chvíli, kdy svou vlastní starost/bolest sdílíme a až poté se nám většinou dokáže tento člověk otevřít a říct nám o svém trápení. A věřte, že téměř každý nějaké má. Jak velké to trápení je závisí vždy na úsudku pozorovatele a toho, čím si on sám v minulosti prošel. A každý se s tím snažíme vypořádat jiným způsobem, který se nám zdá být v dané situaci pro nás nejlepší. A tu považujeme z našeho pohledu za normální, protože je to ta naše.

Zlomenou nohu si všimneme hned, ale co se děje v duši člověka vedle nás jen tak nenavnímáme.  Můžeme mít kvůli tomu pocit, že jen my ten život nějak nezvládáme, nedáváme. Že jsme slabší než ti ostatní, kteří chodí normálně do práce, jezdí MHD, chodí na společenské akce atd. Jediné co z tohoto myšlení však může vyplynout jsou další pocity úzkosti, pocity celkové vyčerpanosti, další sebedestruktivní myšlení, který pokřivuje náš pocit vlastní sebehodnoty.

To, co je ale velice důležité je uvědomit si, že tyto stavy úzkosti člověk způsobuje vlastně sám. Pro většinu lidí může být tato pravda velice nepříjemná. Přiznat si vlastní zodpovědnost za své duševní zdraví není vždy jednoduché a i proto velké množství lidí hledá pomoc někde venku. Nejčastěji v podobě léků zmírňujících úzkost a antidepresiv. Přitom právě skutečnost, že máme své zdraví ve svých rukách je velice klíčová.  To, že můžeme své zdraví vzít do vlastních rukou a začít se učit pracovat se svými pocity je naše největší možnost jak poznat sami sebe tím nejhlubším způsobem.

Chtěla bych vás pozvat, aby jste si nyní zkusili jednu věc. Zkuste si zavřít oči a myslet na něco opravdu hezkého. Na nějaký krásný okamžik z vašeho života, krásné místo, milovanou osobu. Zkuste to na pár minut a pak prociťte jak se cítíte po těle?

A nyní si vzpomeňte na něco nepříjemného co se vám třeba stalo v práci  nebo na nějaký konflikt nebo na něco co se vás obvykle dotýká emočně nejvíc negativně. Opět to zkuste na pár minut a vyhodnoťte jak se cítí nyní vaše tělo. Cítíte ten rozdíl? Cítíte jak jste se v prvním případě cítili příjemně, klidně, otevřeně, uvolněně a co s tělem dělají negativní představy a myšlenky? (zatuhlá ramena, stažený žaludek, bolest hlavy, žaludeční nervozita).

Taky si můžete zkusit jak se cítíte, když se v duchu pochválíte nebo naopak si nadáváte, že jste něco nezvládli dle původního plánu. Jaké to je dát si nálepku s nápisem Nešika nebo Šikula. Je to rozdíl, že?

A teď se zkuste zamyslet jak často přes den vnímáte věci spíš negativně než pozitivně? Jak často hodnotíte něco nebo někoho negativně, jak vnímáte sebe, svého partnera, kolegy, šéfa, politickou situaci? Čemu dáváte obvykle víc pozornosti?

Jsem přesvědčená, že pokud jste na našich stránkách a hledáte jak zmírnit pocity úzkosti, tak si uvědomujete, že těch negativních myšlenek je ve vašem životě více než dost. Aby jste mě špatně nepochopili, nechci tím říct, že se jedná o něco, co děláte vědomě. Tohle je opravdu nevědomý proces, o kterém člověk v této fázi vůbec ani neví. Vychází často z toho jak je Vaše mysl zvyklá věci vnímat a to bývá často dáno výchovou, vzděláním, často i společností jako takovou. Naše mysl je totiž zvyklá věci hodnotit a často je její pohled spíše negativní.

Například se můžete třeba často zabývat tím, že je k vám někdo nespravedlivý, že v obchodech všechno zdražuje, že něco nestíháte, že partner po sobě zase něco neuklidil….Je to milion myšlenek, který vám za den prolétne hlavou a každá má vliv na to jak se cítíte. Pokuste se tedy své myšlenky vybírat, případně si je alespoň uvědomovat a dále s nimi pracovat. Pokusit se o pochopení toho, proč vás právě tyto myšlenky napadají tak často. Mohou mít kořeny v dávné minulosti, ve vašem dětství nebo období puberty, tyto se v nás zapisují velice snadno, protože je v tomto období přijímáme bez jakéhosi filtru. Když vám rodič něco řekne jako dítěti, tak o tom většinou nepochybujete, berete to tak, že je to pravda, protože rodič je pro vás tou nejvyšší autoritou. Tak se ale stává, že rodič ve váš často zcela nevědomky zanechá pocit, že jste třeba nešikovní, že něco nezvládnete, že vás nikdo nebude poslouchat, protože oni momentálně měli důležitější věci, které bylo nutné vyřešit a vy jste to jako dítě brali, tak, že vás dávají na druhou kolej. To všechno v nás může zanechat hluboké stopy a důsledky si neseme až do dospělých let, kdy je ale nejvyšší čas se těchto iluzí zbavit. Převzít zodpovědnost za své duševní zdraví a začít se uzdravovat. Přeji na této cestě hodně štěstí.