Pro člověka, který nikdy netrpěl žádným psychickým problémem je vstup na toto pole až nečekaně náročný. Za prvé je nesmírně těžké přiznat si, že máte psychický problém. I ve 21. století nesou lidi, trpící duševním onemocněním stále určité stigma. A týká se to i problému, kterým trpí celosvětově miliony lidí – diagnózy úzkostná porucha a panické ataky, protože se jedná o problém, který vás natolik omezuje v běžném životě, že návštěva psychologa či psychiatra bývá opravdu nevyhnutelná.

Přitom, když je člověk nemocný fyzicky – má angínu, chřipku nebo úraz, tak nemá nejmenší problém zajít k lékaři, naopak by se považovalo za velice neuvážlivé, pokud bychom to neudělali. U psychických problémů je to zcela jinak, snad každý si v sobě nese alespoň malinký pocit (tam někde vzadu), že když navštíví psychologa či psychiatra, tak to znamená, že je blázen, že není normální.  Dáváme mezi tyto 2 věci z nějakého důvodu rovnítko. Možná je to tím, že v minulosti se o duševním zdraví nemluvilo otevřeně. Naštěstí se nyní doba začíná měnit a minimálně o úzkostech a panických atakách se mluví víc otevřeně i díky skutečnosti, že se k tomu, že atakami trpí přiznalo několik českých celebrit a jejich počet pomalu narůstá. Velké díky jim za to, že tak učinili. Ukázali tím, že i slavný, uznávaný člověk může mít záchvaty paniky a že to naopak v této profesi, kdy vystupujete často před velkým publikem není vůbec neobvyklý jev.

Pro mě osobně bylo velkým překvapením, když jsem si před lety vygooglovala jak velký počet lidí celosvětově trpí úzkostmi. Když jsem poprvé zažila záchvat paniky, tak jsem měla pocit, že něco tak podivného se snad stalo jenom mě. Pak jsem zjistila, že se jedná o problém, který řeší miliony lidí a že máme téměř všichni velice podobné příznaky. To byla tak trochu úleva.

Zde jsou čísla: Kolik lidí trpí úzkostí? Statistiky ukazují, že úzkostné poruchy jsou rozšířené po celém světě. Podle odhadů Světové zdravotnické organizace trpí úzkostnou poruchou přibližně 284 milionů lidí (3,6 % světové populace). Okolo 63 % (179 milionů) jsou ženy, ve srovnání se 105 miliony mužů.

Co je normální?

A mimochodem,  položme si otázku: co je ale normální? Každý jsme individualita a každý prožíváme své problémy rozdílnými způsoby, každý reaguje jinak na načekané životní situace. Jak bychom tedy mohli zaškatulkovat pocity a říct, že tyhle jsou normální a tyhle už normální nejsou? Samozřejmě, že pokud vás v životě vaše pocity omezují, tak je potřeba hledat řešení jak se uzdravit a najít znovu rovnováhu, ale dávat sám sobě nálepku nenormálnosti není zcela určitě dobré. Je dobré být k sobě laskavý a snažit se i za pomoci terapeuta pochopit z jakého důvodu na některé situace reaguji jinak než v minulosti.

Co se obvykle děje po první atace paniky

Jako panikař začátečník většinou nejdřív skončíte na pohotovosti, kde vám udělají EKG a případně vezmou krev a když se ukáže, že jste fyzicky v pořádku, tak u svého praktického lékaře většinou dostanete diagnózu úzkostná porucha. Jako balíček první záchrany většinou rovnou dostanete Neurol nebo jiný lék, který má sloužit k uklidnění akutní panické ataky a k tomu dostanete antidepresiva. Ne vždy dostanete i informaci, že na Neurol si můžete velice rychle vypěstovat závislost a že zbavit se jí není zdaleka tak jednoduché jako začít s jeho užíváním. Bohužel.

Pokud máte silné úzkosti nebo je potřeba udělat nějaká vyšetření, tak zůstanete na nemocenské a dalším krokem je najít si psychiatra, který by měl převzít péči o vaše duševní zdraví. A jste postaven před krok, že si máte nějakého vybrat. Protože jsem já osobně ani nikdo z mých blízkých, tento problém nikdy předtím neřešila, tak jsem na to šla logicky. Měla jsem tenkrát problém jezdit MHD, takže úplně nejdůležitější pro mě bylo, aby byl někde v místě mého bydliště. A brala jsem to tak, že každý psychiatr léčí duši a netušila, že jsou různé terapie, metody, postupy a že ne každý psycholog se specializuje přímo na úzkosti, které jsou oproti jiným diagnózám dost specifické.

Před 1. schůzkou jsem byla strašně nervózní. Jako introvert jsem měla problém mluvit o svých pocitech a taky jsem očekávala, že mě bude psychiatr posuzovat a hodnotit. Zde je ale důležité si uvědomit, že dobrý psychiatr by právě tohle nikdy dělat neměl. Měl by vás vyslechnout a hledat pro vás to nejlepší řešení. Neměl by soudit vás, ale vyhodnotit situaci, ve které jste se ocitli a dále s vámi terapeuticky pracovat tak, aby vám pomohl najít řešení na problémy, se kterými se potýkáte. Zjednodušeně lze říct, že tam jsou jednoduše od toho. Zdraví, šťastný člověk k nim chodit nemusí a proto by dobrý psychiatr měl mít velkou dávku empatie a pochopení. A proto se nemusíte bát odsuzování. Osobně jsem se setkala pouze z nepochopením ohledně mého postoje k lékům. Nechtěla jsem je brát, protože jsem od začátku chtěla pochopit kořeny svého problému a ne je utlumovat antidepresivy. I z uvedeného důvodu jsem pak psychiatra vyměnila. Vždy máme možnost volby.

Moje první zkušenost však nebyla vůbec taková jako jsem si představovala. Myslela jsem si, že po úvodním rozhovoru mi bude vysvětleno, co se to se mnou děje, co je v nepořádku a že mi paní doktorka navrhne, co mám dělat, aby se můj stav zlepšoval. Že na tom budeme spolupracovat. Místo toho mi řekla, že tohle mi žádný psycholog nikdy neřekne, že bych měla brát léky a docházet na terapii. Terapie spočívala v tom, že jsem měla jenom povídat o tom, co mi přijde na mysl. Když mi nic na mysl nepřišlo, tak se čekalo, až začnu mluvit. Protože jsem si terapii platila tzv. z vlastní kapsy, tak jsem se snažila pochopitelně rozmluvit rychle o něčem, co mě napadlo. Většinu času jsem mluvila já, paní doktorka jenom občas krátce okomentovala moje povídání svým postřehem a případně otázkou ohledně mých pocitů, což mě mělo ještě víc rozmluvit.

Vzhledem k tomu, že jsem trpěla silnou úzkostí a panickými atakami, tak jsem potřebovala hlavně konkrétní metody, které by mi umožnily opět “normálně’ fungovat a ne si o svých problémech “jenom” povídat. Nechci tvrdit, že tento druh terapie není účinný. Má samozřejmě svůj smysl, protože si díky vedení terapeuta můžete uvědomit spoustu věcí, na které by jste bez nezaujatého pozorovatele neobjevili, ale cítila jsem, že tohle je pro mě příliš zdlouhavá cesta a že potřebuji co nejdříve velice jasné vedení k jádru svého problému a že potřebuji někoho jako mentora, či průvodce, který mi řekne, co mám dělat.

Naštěstí jsem svoje pocity vyjádřila již na 2. či 3. sezení a dostala jsem kontakt na lékařku, která dělala tzv. KBT terapii. Poté, co jsem si zjistila, co to je, tak jsem věděla, že to bylo to, co hledám. Minimálně ten směr. Tato terapie pracuje přímo se zdrojem problému – s vašimi myšlenkami, emocemi, myšlenkovými vzory atd. Hledáte důvod, proč se cítíte tak jak se cítíte. Je to terapie, která vyžaduje, aby jste se do svého uzdravování aktivně zapojovali, pracovali každý den na sobě a snažili se pochopit zdroj svých obtíží. Tato terapie je právě pro lidi z úzkostí to pravé. Ale ani zde není vše vyhráno. Na terapii jsem se dozvěděla základy, naučila se dechové techniky, dělali jsme pár meditací a já se cítila lépe. Postupně jsem na mnoho věcí přicházela sama. Vlastně jsem často na schůzkách reportovala, co všechno jsem si uvědomila a co všechno mi pomáhá, za což jsem byla chválená, ale následně se terapie už opět skládali hlavně s povídání. Tím, že jsem se cítila lépe, tak jsem postupně po domluvě s paní doktorkou přestala na terapie docházet. Byla jsem zastabilizovaná.

To, s čím člověk ale často nepočítá je skutečnost, že úzkosti se rády vrací. Většinou v období, kdy zažíváte jakýkoliv stres. Může se v podstatě jednat o jakýkoliv stres, který ve vás vyvolá nějaké obavy, negativní myšlenky a tím pádem i emoce. Ty si pak přepíšou i do fyzické roviny a vy ucítíte znovu dobře známý pocit úzkosti. U mě tato chvíle nastala asi za 2 roky. Docela mě to vyděsilo a proto jsme vyhledala znovu lékařskou pomoc. Tentokrát jsem musela hledat nového psychiatra a vzhledem k tomu, že jsem už věděla, že je potřeba hledat někoho se specializací na úzkosti, tak jsem měla šťastnou ruku a i přesto, že jsem již spoustu znalostí získala, tak nová paní doktorka mě naučila metody, které byly opravdu účinné  a snažím se je i cestou našich stránek šířit dál. Pokud bych jí našla hned na poprvé, tak jsem mohla být už úplně někde jinde a věřím, že najít si tu správnou osobu, se kterou jedna ladíte a taky má specializace na vás problém je opravdu klíčové k tomu, aby jste se co nejdříve dostali z toho nejhoršího. Držím všem palce, aby takového člověka našli.