Jeden z největších mýtů, který panuje v oblasti duchovního rozvoje je podle mého názoru ten, že když se člověk dostane do tzv. vysokých vibrací (zažije osvícení, propojení z Bohem/jednotou), tak už se mu v životě nestane nic špatného, bude potkávat jenom samé úžasné lidi, jeho život bude samá pozitivní synchronicita, bude mít jenom láskyplné vztahy, hmotné i nehmotné bohatství a bude zažívat neustálou radost. Můžeme tomu říkat třeba zákon rezonance. Že do života přitahujeme už jen to hezké na základě našich vibrací.

To je také důvod, proč tolik lidí právě po tomto stavu touží. Kdo by si to pro sebe a své blízké nepřál. Byl by to ráj na Zemi. Bohužel právě tento fakt často od lidi od tohoto stavu odděluje. Tak moc touží po tom, aby ty špatné časy měli již za sebou a aby už dosáhli osvícení, že se k němu nedokáží přiblížit. Očekávají totiž, že se jedná o něco tak velkého a nedosažitelného, že když tento stav třeba na krátkou dobu prožijí, tak si ani neuvědomí, že je to vlastně ono. Že u toho nezpívají andělské chóry. Cítíte jenom vnitřní klid a smíření se sebou, se světem, porozumění a lásku ke všem bytostem.

To, že se člověk dokáže napojit na energii Zdroje (záměrně používám různé výrazy pro jedno – Bůh, Stvořitel, Jednota, Zdroj, Vesmír…) ještě neznamená, že nebude konfrontován se životem na dualitní  úrovni. I osvícený člověk je stále ukotven ve svém fyzickém těle zde na Zemi. Dějí se mu v životě ty samé události jako každému jinému. I tento člověk může potkat lidi, kteří jej obelstí, okradou, podvedou nebo mu ublíží jiným způsobem. Jak už asi tušíte, tak jediný rozdíl je v tom, že vědomý člověk si může vybrat jak bude na běžné životní situace reagovat. Předtím by se možná rozzuřil, vztekal by se celé týdny, že proč se mu taková věc v životě děje, obviňoval by jiné, obviňoval by Boha/Vesmír, že mu dává takovou lekci. Přemýšlel by na tím, že čím si něco takového zasloužil. Nyní ale ví, že jediný, kterému takovými emocemi škodí, je jen on sám. Takže místo rozčilování si sedne a udělá si meditaci, uvědomí si, že není jenom člověkem ve fyzickém těle, že má i nehmotné těla, které si od případných počátečních negativních emocí očistí. Časem se naučí dělat to rychleji, efektivněji, zachytí negativní emoce hned na začátku a tak nebude muset dělat žádné očišťovací meditace atd. Není to ale nic automatického. Každý, kdo se chce naučit se svými emocemi pracovat se to musí naučit praxí. A život nám k praktikování dává spoustu možností.

Můžete samozřejmě namítnout, že takový člověk teda není asi ještě dostatečně vysoko, protože jinak by se jej tyto věci nedotýkali. Nuže, zkuste si představit život, kdy by jste necítili vůbec nic. Za každé okolnosti by jste se jenom vnitřně a i možná navenek usmívali. Cítili by jste, že všechno je tak jak má být, všechno je v pořádku, nepotřebujete vůbec nic dělat. Takový je totiž pocit, když se dostanete do jednoty s Bohem. Bůh je (v naprosté většině případů) jenom pozorovatelem, Bůh nemá žádné emoce ani obavy. Bůh ví, že není nic dobré ani špatné. Všechno jednoduše je. Ano, pocit je to úlevný a značně uklidňující, ale lze v něm dlouhodobě žít? Tady se dá asi dobře uvést příklad člověka, který ve stavu osvícení prožil několik let. Byl to doktor David R. Hawkins, který ve svých knihách uváděl, že v tomto stavu nebyl schopen mluvit, formovat dostatečně myšlenky, rozhodovat se a byl v praktickém životě zcela nepoužitelný. Než se dostal zpátky do  rovnováhy, do místa, ze kterého byl znovu schopen začít fungovat jako lidská bytost a napsat spoustu skvělých knih a odevzdat své vědomosti dál.

Nabízí se tak otázka, proč se vlastně máme snažit o duchovní vývoj. A to je opravdu dobrá otázka…

Jedním z výsledků duchovního vývoje by měla být svoboda, která plyne z návratu ke své podstatě a rozšířeného vědomí. Tento stav nám dává možnost vědomě se rozhodovat. Nehrát v životě role, které již hrát dále nechceme. Nebýt jenom vtahování do určitých událostí, ve kterých se necítíme dobře. Můžeme díky němu pocítit, že nejsme jenom oběti, kterým se život děje. Můžeme se stát jeho spolutvůrci, můžeme se na životní situace naučit reagovat tak, abychom si neškodili. Můžeme svůj život začít více vytvářet vědomě z přítomnosti. Protože naše rozhodnutí v přítomnosti mění naši budoucnost. Čím více se dostáváme ke své božské podstatě, tím větší je naše poznání. Poznáváme se stále více, začínáme chápat, proč tady vůbec jsme. A to snad za to stojí.

A věřte, že svým světlem pomáháte na cestě i ostatním. Také to ale není vždy příjemné, ale o tom možná zase příště.