V tomto díle se budu věnovat další otázce ohledem osvícení – jak vypadá velké, ne-adeptské osvícení? A tak zkusím popsat něco, o co se každý duchovně hledající snaží – “velké osvícení” – Bódhi, Satori, Nirvána, Nibbána, konec cesty. To podle různých zdrojů vnímá každý trochu jinak, ale má to pro většinu i některé podobné rysy. Vcelku přesně je popsané názvy – kdy překlad těchto slov je světlo, pochopení, probuzení, vnímání, realizace. Zen buddhisté ho nazývají Kenšó – vnímání pravé podstaty.

U těchto pojmů je potřebné vnímat událost samotnou, dosažení osvícení, a následný stav, do kterého se dostáváme. Ten stav někteří mistři označují v angličtine jako bliss – blaženost, a  může v intenzivní podobě trvat i velmi dlouho (jak popisuje například dr. David Hawkins). To není na závadu za předpokladu, že je o vás postaráno – jestli jste bohatí, nebo žijete v klášteře. Pro nás ostatní, co se musíme o sebe starat sami, se dá naštěstí z tohoto stavu – a do stavu použitelnosti pro normální život – dostat za pár hodin až dní. 

Pro každého vypadá Osvícení trochu jinak a je to něco, co se velmi těžko vysvětluje, protože ten zážitek je z velké části nevyjádřitelný. Proto se nebudu snažit Osvícení definovat podrobněji nasilu, ale raději uvedu svůj zážitek. 

Následující text doporučuji číst v klidu a v sedě,  podle pocitů těch, co to již četli, je energetizovaný, propojený s tím zážitkem a zvyšuje vibrace. Jestli jste na úrovni Bódhisatvy a chcete na ní setrvat, neriskoval bych pokračovat v čtení… 

Bylo to v letech největšího náporu na můj duchovní vývoj, kdy mi moji Průvodci servírovali neštěstí a neúspěchy jeden za druhým – aby mne posunuli co nejvíc dopředu – a již jsem neviděl žádný způsob jak ty katastrofy zastavit. Vzhledem na to že mi našeptávali vnuknutími  různá rčení od Buddhy, upnul jsem se tedy na jedno z nich – rčení o Osvícení jako konci utrpení. Samozřejmě jsem neměl představu o tom, jak ten konec utrpení bude vypadat, ale říkal jsem si, že horší než aktuální situace to být nemůže. Podle všech informací, co jsem dostával, jsem byl velice blízko tomuto cíli, a tak jsem znásobil intenzitu své duchovní práce – ať mám nešťastné časy za sebou. A pak, v průběhu jedné z meditací, jsem toho dosáhl. Bez přípravy, bez půstu, bez toho že bych jedl jen zeleninu, jen tak, po asi dvou týdnech hlubokých, velmi vysokých meditací, dělaných jednou, dvakrát denně. Zkusím tedy popsat, co jsem vnímal, když to přišlo. 

Po dosažení hlubokého stavu meditace bylo moje vědomí jakoby vymrštěno z těla – ale ne pozvolně, jako když astrálně cestuji, toto bylo doslova prudké, nešetrné vytržení. Proplul jsem bytem, stále jsem se zmenšoval, pomalu jsem se přesunul na terasu a zamířil si to k jedné z rostlin. Již jako mikroskopický svými rozměry jsem se přiblížil k jednomu listu a uviděl jsem na něm kopulovat dvě berušky. Stále jsem se, menší a menší, k nim přibližoval, až jsem se pomalu dostal  k ochlupené noze jedné z nich – a ta mi připadala veliká jako několikapatrový dům.

Všechno se ale dělo i opačným směrem. Bez toho, že bych přestal vnímat tuto zmenšovací rovinu zážitku, zároveň jsem se stával větším, až absurdita protichůdnosti narůstala do obludných, téměř koanových protikladů. Makrosvět jsem vnímal zároveň s mikrokosmem, a jak jsem se zmenšoval, zároveň jsem se zvětšoval, rostl. Postupně jsem obsáhl nejen místnost kde jsem ležel, ale i celý byt, dům, město, pak celý kontinent, planetu, a větší a větší část vesmíru.

Nakonec jsem skončil putování na kloubu nohy jedné z berušek, v prostoru, kde jsem vnímal sebe jako zanedbatelnou tečku nicoty mezi atomy, co viseli neuvěřitelně daleko od sebe v prázdnotě, která kupodivu nebyla prázdná, ale naplněna miniaturními částicemi, na vidění kterých bychom potřebovali mnohem pokročilejší mikroskop, než se nyní i jen odvažujeme doufat, co i jen teoreticky. A zároveň jsem byl celým vesmírem. Ničím, a zároveň Vším-co-je.

 A pak to přišlo, náhle jako výbuch. Oba tyto pohledy jakoby již nedokázali existovat odděleně, a spojily se do jednoho. A já jsem začal vnímat a chápat – všechno. Jak funguje celý vesmír, jak nic není náhoda, jak je všechno, co se děje, potřebné. logické, a jak je všechno propojeno se vším. Nebylo to jako ty krátkodobé záblesky, co jsem zažíval předtím, kdy jsem vnímal propojenost na úrovni omezené nějakou událostí. Toto bylo celovesmírné a zároveň niterné, majestátné i zanedbatelné, všechny úrovně souvislostí, spolupráce Světla a Tmy, konstruktivních a destruktivních aspektů, spolupráce vrahů a obětí, podstatu každé entity, duchovních bytostí, kolektivních bytostí, vývoj lidí a lidstva, fungování vesmíru na všech, i těch netělesných úrovních – to všechno bylo jakoby naráz vržené “mým směrem”. A pak přestal pro mne existovat čas, jako ho vnímáme, taky byl nikde a zároveň všude, stal se samostatným rozměrem s podivnými, člověkem nepochopitelnými 3D plátky Vesmírů. Pak jsem začal vnímat paralelní reality, které vytvořili další rozměr jako velký pestrý vějíř. Plakal jsem dojetím, ohromením jsem ve svém těle, tam někde ve mně, i mimo mně, nemohl dýchat, podobně jako kdysi, kdy mi poprvé bylo dovoleno a byl jsem poprvé odnesen k nejvyššímu Trónu, abych viděl a cítil přítomnost Nejvyššího Absolutna. Bylo to to samé, ale teď jsem Jeho/Její/Svou přítomnost cítil ve všem, v každém atomu, zvířeti, kameni či rostlině. Všude kolem mne, i ve mně, a i když jsem byl jen mezerou, nicotou, stal jsem se zároveň dokonale vším, celým multivesmírem, vnitřním i vnějším Bohem. 

 A pak jsem začal vidět ještě širší souvislosti – všechno co se děje, dělo a a všechny možné varianty toho, co se bude bude dít dávali smysl, na všechno, na co jsem upřel pozornost, jsem vnímal vysvětlení – nemoci, války, smrt, život, radost, láska… Celý vesmír se mi začal jevit jako krásný složitý organismus, nádherně propojený, mandelbrotovsky ornamentální a logický. Všechno bylo zalité světlem a to světlo zářilo z každé, i té nejmenší částečky, protože každá byla tím Světlem, byla mnou. Bylo toho příliš moc na lidskou schopnost chápání, tak moc, že jsem tím “po chvíli” byl pohlcen, všechno se stalo Světlem a všechny moje nástroje vnímání byli přetížené. Zůstalo. Jenom. Světlo. A všechno bylo Světlo.

Až po nějakém čase jsem byl pomalu a šetrně od tohoto pohlcení “poodstoupen” dál a dál  (asi abych se nezbláznil), a byl jsem pomalu zbavován detailů a nadhledu Božství, a pomalu, postupně navracen znovu do lidství. Až jsem po nějakém čase procitl zpátky na posteli. Trvalo hodnou chvíli než jsem přestal brečet, a pak několik dní, než jsem se znovu začal cítit jakž-takž normálně. Ale od té doby cítím, že to co jsem zažil, tu podstatu mám stále v sobě, dokážu se na to naladit, přiblížit se k tomu zážitku a vnímat to propojení, které Ježíš označil slovy “Já a Otec jedno jsme”… 

Další článek bude o tom, jak dosáhnout osvícení.

Peter

Rubrika “Otázky a odpovědi” je místem pro odpovědi na otázky, které dostávám z různých zdrojů a sice na ně v tom prostředí odpovím, ale cítím,  že tam  nebyl prostor na dostatečnou, v klidu promyšlenou a “konzultovanou” odpověď. 

Jestli cítíte, že se chcete na něco z duchovní nebo energetické oblasti zeptat, klidně nám napište na email otazky@chrysalis.cz .  Já je přidám na seznam a když přijde na ně řada, odpovím.  Samozřejmě odpovědi jsou anonymní, bez uvedení jmen a spíš se budu snažit je zevšeobecňovat.