Simona: Ačkoliv si můžeme myslet, že čas je jenom člověkem vymyšlená iluze, ve které jsme se jako lidstvo rozhodli žít, tak nemůžeme tak zcela popřít, že žijeme v realitě, kde čas hraje svou roli. Některé věci totiž člověk neuspěchá. Stejně jako i když se budoucí maminka těší na své nenarozené miminko sebevíc, tak ví, že si na něj bude muset počkat 9 měsíců. Stejně tak, když se těšíte na jaro, tak nejdřív musíte přečkat zimu. Tak je to někdy i s plněním našich přání. A občas musíme pro jejich naplnění také něco sami udělat. Častokrát totiž tomu, aby se naše přání splnila stojíme sami v cestě a ani nevíme, že to děláme.

Uvedu zde pár příkladů:

Přehnaná skromnost

Ženy mé generace (vyrůstající v 80. letech minulého století) byly často vychovávány tak, aby byly hlavně hodné holčičky, tiché, pomáhali ostatním a na své štěstí čekali potichu někde v koutě, kde je jejich štěstí (zřejmě v podobě prince na bílém koni) určitě samo najde. Naše babičky to určitě myslely dobře, když nám radily moc nevystrkovat hlavu z šedého davu a spíše jenom čekat na svou příležitost. V jejich době to z různých důvodů mohla být rada k nezaplacení, ale je důležité si uvědomit, jak takové rady ovlivnily naše vnímání sebe sama a také to, jakým způsobem nás to učilo interagovat s okolitým světem. Opravdu se vyplatí čekat na to, že se nám naše tajná přání vyplní jenom tak samy od sebe?

Odpověď asi tušíte…nevyplatí. Sama jsem si v minulosti prošla obdobím nedostatku, kdy jsem byla nucena se stále víc a víc uskromňovat. Těšit se i z mála a neustále se omezovat jak materiálně, tak i na radosti ze života. Po několika letech této zkušenosti však přišlo probuzení. Nebylo takové jak by si člověk přál. Žádný sluncem zalitý nový den. Naopak se dostavily silné úzkosti s panickými atakami. Dnes už dobře rozumím tomu proč. Byla jsem v tomto typu energie tak dlouho až si moje vyšší já řeklo, že je ten pravý čas s tím skoncovat, že se potřebuji probudit a plně začít vnímat, v čem to vlastně žiju. Cesta nebyla úplně jednoduchá, proto jsem taky mimochodem udělala své stránky. Abych pomohla dalším lidem, kteří se ocitnou v podobné situaci.

Když jsem se jednou ptala svých průvodců na to co dělat, aby se můj život konečně posunul k lepšímu, tak mi bylo řečeno, že moje přehnaná skromnost není na místě. Právě přílišná skromnost bránila, aby má poměrně běžná přání nemohla být splněna i přesto, že jsem měla pocit, že jsem překonala dost překážek ve svém myšlení. Je totiž opravdu důležité poznat svou vlastní hodnotu a uvědomit si, že ta hodnota není malá. Že každá lidská bytost má pro celý náš vesmír obrovskou hodnotu. Že jsme tady proto, abychom pomáhali celému jeho rozvoji, aby skrze nás probíhaly změny a expanze celého vesmíru. Že každá jednotlivá duše jsem přišla s tímto záměrem. Jde jednoduše o to,  nebýt příliš skromný/ná a nechat k sobě hojnost proudit. Protože tím, že se děláme menšími, než ve skutečnosti jsme si vytváříme bariéry, které k nám tuto hojnost nenechají projít. Musíme nejdřív pocítit svou vlastní hodnotu, zbořit tyto bariéry (často jsou to myšlenkové vzorce z minulosti) a vpustit hojnost do své reality.

Peter: Přání jsou velmi složitá záležitost, a to jakým způsobem je nejlepší na jejich splnění pracovat se mění podle toho, ve které fázi duchovního vývoje člověk je, jaké má aktivní lekce,  co se v dané fázi typicky učí – a od toho se odvíjí i možnosti,  překážky a blokace. Ve všeobecnosti je potřeba odstranit překážky a blokace, a to opravdu jsou nejčastěji myšlenkové stereotypy. Jenomže myšlenkový stereotyp, jako entita na úrovni vědomého myšlení, tedy tvořená v rámci mentálního těla, je jen první forma překážkové entity. Pracuje se s ní jednoduše, psychologickými postupy a afirmacemi, klidně podle návodu na našich stránkách. Tyto postupy jsou použitelné, jestli jsme ještě nevstoupili do fáze transformace. Postupem času se entita myšlenkového stereotypu rozšiřuje a vytváří se – s ní propojená – entita egoity, která mnohem víc ovlivňuje chování, myšlenky a postupem času i fyzickou realitu člověka. A rozšiřuje se dál a hlouběji – postupně i do vrstev podvědomí, a nadvědomí. S  překážkami jako jsou egoity již nedokážeme pracovat psychologicky a potřebujeme se naučit pracovat cíleně v meditaci.  Jakmile se naučíme efektivně meditovat, dokážeme i s egoitami pracovat a pak, na mistrovské úrovni i s přidruženými entitami v podvědomí a strukturami  v nadvědomí. Překážkám v rámci transformace, a jak pracovat s egoitami a jinými entitami se budu věnovat v praktickém kurzu o transformaci, který připravujeme na druhý půlrok roku 2024.

Na vysvětlení touhy a realizace přání z energetického hlediska rád používám přirovnání ke cvičící gumě. Člověk, který si začne něco přát je jako člověk, který je v prostředku místnosti a přeje si být u dveří. Tím, že si začne přát, vytvoří si propojení s cílovým stavem, ve vizualizaci si jakoby vytvoří v ruce gumové lano s druhým koncem připevněným ve dveřích, v cíli. To je v pořádku, to propojení je vytvoření vnitřního záměru, dostat se ke dveřím. Neustálým myšlením na cíl a toužebnými myšlenkami tahá za gumu a vytváří větší napětí, tah. Do určité míry je to dobré, jestli to motivuje člověka k tomu, aby se pohyboval svými činy k cíli – propojení, přitahování i směr je definovaný. Co ale většina lidí dělá je, že jen touží, a nic pro to nedělají – neodstraňují překážky, nepracují na přiblížení se k cíli, atd. Jen touží, malují si vzdušné zámky, prosí Vesmír / Boha / cokoliv v co věří, že by jim mohlo pomoci, o to, aby je přeneslo ke dveřím, bez nutnosti pro to něco udělat, překonat pracně překážky, makat na svém úspěchu. To funguje jestli se ještě člověk duchovně nevyvíjí, ale jakmile začne, nestačí to – je potřebné se ke dveřím dostat vlastními silami, identifikováním a překonáváním překážek postavených do cesty. Nejenom překážek ve fyzickém světě, ale i řešením těch energeticko-duchovních, prací na sobě. Jestli to člověk nedělá, tak pomyslně jen stojí uprostřed, přivázaný k překážce, úpěnlivým přáním a touhou tahá za gumu a zvyšuje napětí. To zvyšující se napětí se projevuje zvětšujícími se frustracemi z toho, že jsme někde kde již nechceme být, a nejsme na místě kde chceme být.

Jestli ale obviňujeme kohokoliv mimo nás, jen posilujeme tah na gumu. A ta se víc a víc zařezává do dlaní, a pak, praskne a bolestivě nás udeří. To se pak projeví v realitě – depresemi z toho, že se stala nějaká katastrofa, která nám přinesla nutnost na čas zapomenout na náš cíl, úzkostní poruchou z toho, že se z naší situace nedostaneme, nebo dokonce panickými atakami. Od doktora dostaneme prášky, ty nám tyto stavy trochu utlumí, my začneme znovu toužit, a kruh se opakuje. A tomu, jak pomoci lidem dostat se z těchto bludných kruhů se právě oba věnujeme, proto vytváříme tyto stránky e-booky a kurzy.