Chrysalis

Od housenky k motýlovi…

Práce s energií – klam nebo věda?

Chápu, že první otázka, která normálnímu materialistovi vyvstane v mysli, když slyší něco o meditacích, energii a prací s ní je, že to je něco vymyšleného, něco odporující zdravému rozumu. Jelikož mám technické vzdělání, taky mi to připadalo tak, ale je to složitější.

Proto začneme fyzikou, i když z důvodu pochopitelnosti velmi zjednodušenou. Netvrdím že si tímto vytvořím důkaz vědeckosti pro vše co budu vysvětlovat, ale mně osobně to stačí a mělo by to postačovat každému na zpochybnění jakýchkoliv čistě materialistických názorů. A o to jde – narušení rigidního paradigmatu a alespoň částečné otevření se jiným názorům. 

V roce 1905 se Albert Einstein zabýval fotoelektrickým jevem – kdy světlo dopadá na látku (například UV světlo na zinek)  a vytrhává z ní elektrony a ty pak pokračují ven nebo dovnitř. Tento jev je základem fototranzistorů a fotodiod, a samozřejmě solárních panelů –  dokázáno praxí.

V prvním případě pozorujeme emitování fotoelektronů a látka se nabíjí kladně (elektron má záporný náboj a je vytržen z neutrálního atomu).  Ale fotoelektrony (fotony) jsou emitovány v kvantech ve formě elektromagnetického záření i když z atomu byli vytrženy ve formě částice, a to dokazuje, že částice, ze kterých se skládají atomy a tedy hmota, mají dualitní charakter – jsou hmotou i energií, což je jeden ze základů kvantové fyziky. Jestli vás zajímá ještě jeden důkaz, vyhledejte si tzv.  “dvouštěrbinový experiment”.  Upozorním ale na velmi hrubé zjednodušení, kterého se dopouštíme – tyto teorie a experimenty jsou na úrovni částic, a není jednoduchým způsobem možné je převést do makrosvěta.

Experiment  pana Zeilingera v roce 1999 s fullerenem sice dokázal, že přenos této teorie na makroskopické objekty je možný (můžeme samozřejmě namítnout, že je to jen posun do atomární úrovně).  Ale princip zůstává, a dokonce s důkazem o stupeň výš než částicovém.      

Druhý východiskový bod v oblasti fyziky je pro nás princip pozorovatele. Ten říká, že pro pozorování systému je pozorovatel stěžejní a až samotné pozorování vlastně vybírá jednu z možností, která může nastat. Do okamžiku pozorování se systém nachází v tzv. superpozici, kdy existuje ve všech stavech. Toto chování systému popisuje teoretický experiment “Schrödingerovy kočky”. Kočka je uzavřena v krabici s přístrojem ve kterém je vzorek radioaktivního materiálu (jehož rozpad je kvantovým jevem) a ampulka s jedem. Nevíme, kdy se rozpad jednoho z atomů materiálu děje, můžeme pracovat jen s pravděpodobností rozpadu. Až to nastane, přístroj to zaregistruje a rozbije ampulku s jedem – a kočka zemře. Podle logiky je kočka buď živá nebo mrtvá, ale podle kvantové mechaniky, musíme pracovat se systémem popsaným vlnovou funkcí. I při zjednodušeném předpokladu, že systém může být pouze v jednom ze dvou kvantových stavů (kočka je živá nebo mrtvá), vlnová funkce systému do okamžik pozorování obsahuje kombinaci všech možných pozorovaných událostí. Kočka je tedy živá i mrtvá zároveň v každém časovém okamžiku –  do otevření krabice.

Ale zpátky k reálným experimentům – dvouštěrbinové experimenty pokračovali s různými modifikacemi, a zjistili, že role pozorovatele není jen pasivní, ale že pozorovatel opravdu ovlivňuje realitu a výsledek experimentu –  a vlastně je spolutvůrcem výsledku, který dokonce závisí na tom,  jakou otázku si pozorovatel klade a co od experimentu očekává  (Wheeler).  

Tím se ale dostáváme do stavu, kdy jedním nebo dvěma logickými kroky můžeme tvrdit, že:

  • Všechno kolem nás i my samotní jsme energie i hmota – jelikož každý atom a částice ze kterých se skládáme je hmotou i energií.
  • Naše myšlení, očekávání, chtění a vůbec všechny myšlenkové konstrukce jsou energetickou prací a ovlivňují realitu. Pro jednoduchost si můžeme představit, že myšlenky vytvářejí energetické shluky, ovlivňující buď jiné energetické entity, nebo potažmo i makrosvět – naše tělo, nebo okolí podle toho, co očekáváme, co je naší vůlí, záměrem. 

A to je i to, co jsem za dlouhá léta experimentů s meditacemi a působením vůle zjistil taky – takříkajíc “z druhé strany barikády”, kterou si ale vlastně vytváříme jen sami, neochotou být otevřeni jiným názorům. 

LEAVE A RESPONSE

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.